V 37. ročníku Národní soutěže dětského literárního projevu Náš svět byla odbornou porotou jako jedna z nejlepších prací vyhodnocena povídka Psíma očima, kterou napsala žákyně 5. A třídy Kristýna Bilavčíková. Navázala tak na loňský úspěch své spolužačky Terezie Maturové. Z celkového počtu 480 zaslaných prací jich bylo tentokrát oceněno 34 ve čtyřech kategoriích. Soutěžící vedle čestného uznání obdrželi i knižní ceny. Kristýna si vše převzala na slavnostním vyhlášení vítězných prací, které se uskutečnilo v rámci veletrhu Svět knihy na pražském Výstavišti dne 14. května 2010.

Vítězná povídka

„Když se Lila probudila, uviděla svoji matku, jak ještě tvrdě spí. Lila byla malá a černá fenka s bílými flíčky. Měla velké černé uši a krátké nožky. Maminka byla úplně stejná, ale samozřejmě mnohem větší.

Ležely spolu v ošatce ve žlutém domě s číslem 8, ale to Lilu moc nezajímalo. Pomalu a potichu se vyšoupala z pelíšku, nechtěla probudit maminku. „Jak mě to učila maminka? Už vím! Pravá zadní, levá přední, levá zadní, pravá přední…“ Tak to šlo až ke schodišti. Lila si však dokázala poradit i v tomto případě. Přední tlapky položila na první schod, zadníma se odrazila a zadeček strčila mezi ty přední. Tak doskákala až do patra. Nahoře byla trošku unavená, ale také hlavně zvědavá. „Jejda, co je to za průchod?“ Lila spatřila dveře. Když k nim došla, překvapilo ji, co je uvnitř. Byla tam postel, skříň a velké zrcadlo. Chtěla na postel vyskočit jako předtím na schod, ale byla přece jen pořád moc malá. Málem se jí to už podařilo, když vtom najednou „bum“, „plác“! Náhle ležela na zemi jako volské oko na pánvičce. Rychle se však z pádu oklepala a začala prozkoumávat pokoj. Nejvíce ji zaujal měkoučký koberec. S jeho pomocí došla až k zrcadlu. Odraz, který v něm uviděla, ji vyděsil tak, že raději utekla z pokoje. Cestou přemýšlela: „Tady je ještě jeden pes?“

Další místnost byla celá modrá, kluzká a stály tu divné velké misky. Nejdříve si myslela, že byly na žrádlo, ale pak si vzpomněla, že jí maminka kdysi vyprávěla, že tohle všechno lidé potřebují na umývání. „Nechápu, proč se normálně neolížou?“ Druhé schodiště ji, i přes několik krkolomných pádů, ze kterých se ihned oklepala, dovedlo do nového pokoje. Uprostřed stál velký dřevěný stůl a v něm zasunutých šest židlí. Lila začala v takto připraveném bludišti skotačit a hledat cestu ven. Ze začátku to byla opravdu zábava, ale po chvíli ji to omrzelo a najednou se jí zastesklo po mamince. Navíc jí začalo pěkně kručet v bříšku. „Já mám hlad, kéž bych byla u maminky v teplém pelíšku.“ Začala kňučet a litovala toho, že se na dobrodružnou výpravu vůbec vydala.

 „Ťap, ťap, ťap“, ozývají se zvuky něčí chůze. Najednou se objevila ve dveřích rozzlobená Lilina maminka. Bez dlouhého štěkání chytla Lilu za krk a odnesla zpět do pelíšku. Bylo tomu právě včas, protože zrovna v tu chvíli přijela rodina Bilavčíkových.“