Dyslektici? Mohou být nejnadanější ve třídě!

Pohled na dyslexii očima vědců je již dlouhodobě shodný – jedná se o jedince, kteří mají jiné dovednosti než ostatní, ale neznamená to, že jsou „hloupější“. 

ALBERT EINSTEIN, ISAAC NEWTON, THOMAS ALVA EDISON, WINSTON CHURCHIL, J. F. KENNEDY, LEONARDO DA VINCI, WALT DISNEY, HANS CHRISTIAN ANDERSEN, GUY RICHIE, ORLANDO BLOOM, TOM CRUISE, KEVIN COSTNER, WHOOPI GOLDBERG, CHER ... co jméno, to pojem, ať už ve světě vědy, politiky, kultury.

Mozek dyslektiků ve většině případů funguje mnohem lépe než mozek průměrného jedince. Jen funguje tak trochu jinak.

Není třeba se proto dyslexie obávat – je jen třeba se s ní poprat, tak jak to dokázaly výše uvedené osobnosti.

Věta „ Já jsem dyslektik, já nemusím ... !“ není proto omluva, je to jen výmluva místo věty „Nechce se mi, dejte mi pokoj ... !“

Právě děti s dyslexií musí pracovat o to více, pečlivěji a pravidelněji než ostatní, aby dosáhly stejných výsledků. Ne vždy se to daří, ale dyslexie není nemoc, která se dá vyléčit antibiotiky za pár dnů. Dyslexie nás provází celý náš život a my se s ní musíme naučit žít a bojovat s ní.

Na naší škole pracuji s dyslektiky již delší dobu, díky podpoře vedení školy mám svůj dyslektický kabinet, který je vybaven počítači a pomůckami k nápravě dyslexie. Díky dlouholeté práci s dyslektiky vidím opravdový posun – u některých. To jsou právě ti, kteří chtějí, snaží se a pracují. Ti, kteří se jen ukrývají za výsledky z vyšetření, ti, které neustále „naháním“ na hodiny nápravy, ti, kteří očividně nepracují a nesnaží se – tam je naopak vidět propad – podle toho, jak postupují do dalších ročníků.

V letošním roce proběhl druhý ročník dyslektické olympiády na naší škole. Vzhledem k tomu, že různé nedostatky teprve vychytávám, byla tato „soutěž“ jen pro žáky naší školy. Do budoucna bychom chtěli oslovit i okolní školy a přizvat je ke spolupráci.

Žáci tak mohli zúročit to, čemu se po celý rok v dyslektickém kroužku věnovali – doplňování, porozumění textu, vyhledávání v textu, tvoření slov různými přesmyčkami – to všechno pomáhá dyslektikovi zamyslet se nad problémem a vyřešit jej.

Všichni se ten den opravdu snažili, ale zvítězit mohli jen někteří. Pro mě samotnou nebyla překvapením jména na pomyslných stupních vítězů – šlo o žáky, kteří opravdu po celý rok pečlivě docházejí do kroužku, snaží se, spolupracují, ale hlavně chtějí! Podle mé vlastní úvahy je minimálně 80 % úspěchu v každém jedinci, ten zbytek je pak pomoc, vedení a důslednost u nás pedagogů a rodičů.

Pomáhejme jim tedy, ukazujme cestu, ale mějme přitom na paměti, že chtění, ctižádost a disciplína je to, co dokáže každého jedince posunout vpřed. Tímto děkuji všem žákům, kteří se dyslektické olympiády zúčastnili, a všem přeji, aby se příští rok o nejvyšší místa poprali znovu, a rodičům připomínám, že dyslexie není sprint, je to pořádně těžký maraton, tak vydržte, výsledky určitě stojí za to!